Datum: 14.10.2011
Vložil: Misa
Titulek: moje poznatky od Kohoutka, 2 roky stare
Sociální a pedagogická psychologie
SP se zajímá o:
- jaký vliv má společensko-kulturní prostředí na utváření osobnosti člověka,
- jaké jsou důsledky kontaktu člověka s jinými lidmi, jak „uvnitř“ (soc.rysy, vlastnosti, dovednosti), tak „vně“ (atmosféra ve skupině, způsoby kontaktů),
- jaké jsou možnosti optimalizace vztahů (sladění).
Setkání člověka se soc.-kulturním prostředím
Základní úzkost – Horney je „důsledkem nečitelnosti interakcí (zvláště s rodiči) či přílišné náročnosti“ (někdo se na nás usmívá nebo se nám vysmívá?).
Sullivan: absolutní euforie či absolutní napětí (tenze“hrůza“) je „důsledkem napětí vyvolaného konfliktními interakcemi s okolím…)
Utváření osobnosti reprezentují dva základní snahy:
- snaha pro dosažení uspokojení
- snaha po dosažení bezpečí.
Adler – pocit méněcennosti – „vychází ze dvou typů zkušeností: přílišného hýčkání dítěte na jedné straně či odmítání a zanedbávání dítěte na straně druhé“.
A v důsledku toho se rozvíjí vadné cíle podle míry vitality:
- upoutat pozornost
- boj o moc
- odveta
- rezignace
Berne: pocitová základna
- já jsem špatný – vy jste dobří,
- já jsem dobrý – vy jste dobří,
- já jsem dobrý – jste špatní,
- já jsem špatný – jste špatní.
Kniha: Jak si lidé hrají – Berne
- potřeba pohlazení (zlaté a černé kupóny, „mami, mě ta hra bavila“)
- potřeba strukturace času
- potřeba ujištění o vlastní pozici ve světě.
Erikson: základní důvěra a nedůvěra („důsledek prvních interaktivních zkušeností“).
1) Již v časném dětství se utváří globální tendence prožívat a přijímat svět určitým způsobem stručně řečeno – jako:
- svět pro mě
- svět vedle mě
- svět proti mně
2) Poznávání světa děje se skrze aktivitu, činnost a prostřednictvím sociálních kontaktů (komunikace). Je potřeba, aby si hráli oba dva rodiče. Tatínek dává jiné zkušenosti než maminka.
Socializace
- je proces, při něm si jedinci osvojují pravidla chování, soubor názorů, hodnot, postojů s cílem stát se plnohodnotnými členy společnosti…. Proces vypracování lidské podstaty (osobnosti člověka).
Charakteristika procesu:
Proces socializace zasahuje všechny stránky duševní činnosti, tj. oblast:
- kognitivní (socializace poznávání)
- emotivní (socializace citů),
- konativní (socializace vůle).
Socializace je:
a) procesem permanentním, probíhá neustále, po celý život jedince.
b) Procesem stadiálním, v průběhu socializace lze odlišit fáze (stádia, etapy) socializačního procesu na základě sociálně psychologického kritéria.
Proces humanizace:
a) Personalizace
- utváření osobnosti, vrůstání do mezilidských vztahů, utváření „já“, strukturace a integrace psychiky (aktivita, pasivita, labilita, stabilita, submise, dominance).
b) Kulturace
- osvojování kultury society, utváření stylu života, utváření etických a estetických kritérií.
c) Profesionalizace
- rozpoznávání společensko-ekonomické dělby úloh ve společnosti, osvojování a zaujetí individuální profesní role
d) Socializace
- utváření „my“, přijetí občanské role (společnosti pro mě, proti mně, vedle mě).
Cílem socializace:
- autonomie – aby děti nebyly závislé na učiteli,
- autenticita – aby uměla samy pracovat,
- empatie – vcítit se do jiného (rasa, historie),
- kongruence – spravedlivý učitel – vřelost, ryzost, soulad – jedno odpovídá druhému.
Psychosociální zralost:
- přiměřené vnímání sociálního prostředí, životní sociální situace,
- kultivované sebehodnocení a sebepoznání,
- prožitek „ identity“ (pohlaví, status),
- schopnost sebeovládání a seberegulace,
- sebeúcta a sebeakceptace,
- schopnost seberealizace,
- autonomie a autenticita,
- integrace osobnosti i konání,
- odolnost vůči stresu (frustrační tolerance),
- aktivní přizpůsobení a činorodost.
Typologie projevů psych. deprivace
Dobře přizpůsobený:
- děti, které dosáhly určité rovnováhy i v podmínkách podmětového ochuzení,
- vztahují se ke svému místu a svým lidem,
- jistotu a relativní vyrovnanost v chráněném ztrácení se změnou prostředí.
Typ útlumový:
- reagují snížením celkové aktivity, emoční apatií, nezájmem, celkovým poklesem výkonu v učení i v jednotlivých úkonech,
- zaměřuje se na svět věcí a neosobních událostí,
- mohou být i agresivní vůči dětem, které často vnímají jako překážku v činnosti.
Typ sociálně hyperaktivní:
- tyto děti se snaží dosáhnout co nejvyššího přísunu sociálních podnětů, snaží se upoutat pozornost,
- sociální chování a způsoby komunikace bývají na nápadně nižší úrovni, než u jiných dětí,
- v učení obvykle zaostávají i při dobré inteligenci.
Typ sociálně provokativní:
- snaha po navázání soc.kontaktu se obvykle projevuje rušivým, provokujícím způsobem vůči dospělým,
- vůči druhým dětem často agresivním chováním,
- bývají v kontaktu vzdorovité, dráždivé, neovladatelné.
Typ charakterizovaný náhra.uspokojováním potřeb:
- nedostatek podnětů z oblasti citové a sociální vede tyto děti ke zvýšené snaze o získání podnětů z jiných oblastí, a to na nižší úrovni, příznačné je přejídání, v mezních případech se objevuje masturbace různé autoerotické aktivity, narcistické tendence,
- častá je agresivita vůči slabším, šikanování, žalování, trápení zvířat.
Frustrující situace = zmaření (oddálení uspokojení potřeby)
motivující objekt – překážka – cíl
- agrese proti překážce,
- agrese proti sobě (fyzická, symbolická),
- kompenzace ( volba náhradního cíle),
- racionalizace (zneužití rozumu ve prospěch odstranění vnitřního konfliktu),
- sublimace (přetransanformování podoby do opaku),
- rezignace (přestáváme usilovat),
- útěch do fantazie.
Stresující situace:
- nadměrné ztížené podmínky činnosti,
- časová tíseň,
- riziko,
- vnitřní nátlak (tlak vyplývající z poměrů uvnitř situace)
a) prožitek stresu upozorňuje na nebezpečí (ohrožení organismu),
b) vyvolává stav pohotovosti organismu i psychiky (poplachová reakce),
c) udržuje stav pohotovosti, dokud nepomine ohrožení.
Hyperstres – požadavky situace přesahují hranice adaptability
Hypostres – tlak okolností (povaha situace), nedosáhl hranice nezvládnutelnosti
Distres – stresory působí jednoznačně negativně
Eustres – stresory působí stimulačně, aktivizační vliv situace je výraznější.
Organismus reaguje na zátěž ve dvou etapách:
a) tzv. poplachová reakce,
b) tzv. všeobecný adaptační syndrom.
Děje na úrovni organismu:
A)
poplachová reakce – aktivace sympatiku
adrenalin - - noradrenalin
vyplavení cukru, tuků a škrobů ze zásob do krve
projevy:
- zúžení cév v kůži,
- zrychlení tepu srdce,
- zrychlení echu,
- zvýšení napětí kosterního svalstva,
- zvýšení zásobení krví,
- snížení napětí hladkého svalstva trávicího traktu.
B) všeobecný adaptační syndrom
Cílem je zklidnění organismu – příprava na přečkání nepříznivé situace.
Aktivace parasympatiku
Aktivizace funkcí utlumovací fáze (trávení)
Adenokortikotropní normou
Stimulace kůry nadledvinek
Kortison kortison
Mobilizace energie
Vývojové psychické napětí při extrémní zátěži (při dlouhodobém zablokování možnosti dosáhnout cíle, respektive možnosti prosadit se):
I. dominující prožitek napětí, tlaku, „presu“,
II. snížení aspirací (troufalosti),
III. krize vztahu k sobě (poruchy sebecitu),
IV. neuróza (neurostie – ranní nevolnost, psychostirie, hysterie) – potřeba vyhledat odborníka.
Projevy zátěže:
- narušení pozornosti,
- negativní anticipace (předjímání něčeho globálního),
- zvýšení kontroly činnosti (nadměrná sebekontrola),
- narušení rozhodování,
- snížení sebedůvěry (až po krizi vztahu k sobě),
- emocionální labilita,
- narušené plynulosti provádění činností.
U dětí ve školním prostředí se nejčastěji objevují následující reakce na nepřiměřenou zátěž:
- nápadně zvýšená frekvence chyb v obvykle bezproblémových realizovaných činnostech,
- obtíže při pedag.komunikaci, nechuť ke komunikaci s učitelem,
- roztržitost, těkavost, zapomnětlivost
- podrážděnost
- apatie
- útěk do denního snění (fantazie),
- bezradnost při řešení složitých činností vyžadujících koncepci, plán, strategii,
- emotivně laděný odpor (výrazná expresivní složka),
- nedokončování dlouhodobějších a složitějších aktivit.
Fyziologické příznaky:
- bušení srdce,
- nechutenství,
- křečovité bolesti,
- změny nálad,
- zvýšená podrážděnost,
- nerozhodnost,
- zvýšená absence,
- zhoršená kvalita práce,
- větší závislost na drogách,
- změněný denní životní rytmus,
- nepozorné řízení.
Sociální učení
Vnitřním psychologickým mechanismem socializace je sociální učení.
Formy učení:
a) senzomotorické,
b) verbální,
c) kognitivní,
d) sociální.
Učení – vnitřní organizovaný proces, závislý na nervové soustavě, v jehož důsledku dochází k neustálé restrukturalizaci psychických obsahů – tj. ke změně jejich:
- množství,
- míry určitosti,
- stupně uspořádanosti,
- ke změně forem chování a jednání.
Druhy učení:
- senzomotorické = koordinované reakce,
- percepčně motorické = smysluplný pohyb,
- percepční = způsob vnímání,
- asociační = spojení mezi psych.obsahy,
- verbální = slova, znaky, symboly,
- pojmové = souvislosti, vztahy, významy,
- poznatkům = informace,
- kognitivní = způsoby poznávání,
- problémové = strategie, postupy řešení.
Sociální učení je integrací všech uvedených druhů učení. Sociální učení: vnitřní psychologický mechanismus socializace.
Soc. učení: osvojování komplex.způsobů chování a jednání přiměřených určité sociální situaci.
Chování přiměřené sociální situaci = role.
Př.: učitel, manažer, policista, muž, žena, důchodce,přítel, manžel, kolega, soupeř.
Produktem sociálního učení jsou tedy především:
a) sociální role,
b) postoje, hodnoty, motivy, ideály,
c) způsoby vnímání a hodnocení,
d) styly činností a aktivit,
e) sociální dovednosti a rysy osobnosti.
Formy sociálního učení:
- sociální posilování = určité chování je posíleno podnětem sociální povahy = akceptací.
- Nápodoba,
- Identifikace.
Nápodoba – přebírání takových modelů chování a jednání, které umožňují dosažení individuálních potřeb či dosažení subjektivně důležitých cílů even.naplnění či obranu osobně preferovaných hodnot.
Lidé napodobují, přejímají chování jiných lidí, jestliže:
- tímto chováním dosahuje uspokojení potřeb,
- svým chováním dosahuje shodných či velmi blízkých cílů,
- jsou situačně nejistí a neví, jak mají reagovat na nové okolnosti,
- je určité chování jiného člověk sociálně odměňováno,
- model získává díky svému jednání uznání,
- jiný člověk působí sugestivně,
- je model přijímán ostatními jako autorita.
Nápodoba předpokládá schopnost empatie (děje se na základě vcítění se do situace osobnosti druhého). Nápodoby je vždy „výběrová“, tzn. že chování jiných je vědomě nebo ne zcela uvědomovaně poměřováno motivy a hodnotami napodobujícího.
Identifikace – podvědomé přejímání chování modelu díky „ztotožnění se“ s ním, nebo s jeho situací na základě silného nebo hlubokého prožitku (citového vztahu).
Identifikace – empatická (jsem jako on)
- rolově modelová (jen nebýt jako on)
Náročné a zátěžové sociální situace
Jako náročná, zátěžová situace:
- nečitelná, nejasná, nestrukturovaná,
- neřešitelná (aktuálně),
- nezvládnutelná,
- ohrožující,
- chybí náhled situace – chybí strategie (postup), prostředky k realizaci (nedostatek vůle), realizace je znemožněna důsledky řešení.
Při popisu a analýze náročných životních situací je třeba odlišovat pojmy:
- situace (tj. objektivní životní okolnosti),
- prožitek této situace (jako subjektivní stav a obraz reálných souvislostí),
- reakci na situaci.
Náročné situace:
- deprivující (strávání),
- frustrující (zmaření),
- stresující.
Deprivující situace:
Matějček – psychický stav, který vzniká, nemá-li subjekt možnost uspokojovat své základní psychické potřeby v dostačující míře a po dosti dlouhou dobu.
Deprivace:
a) sociální,
b) citová,
c) senzorická,
d) biologická.
Je to stav uspokojování základních potřeb na úrovni existenčního minima.
Odpovědět
